“Proč mě stopy minulosti tak rozesmutňují, i když jsou to stopy něčeho veselého?”

“Jména jsou neviditelné stíny, do nichž nás ti druzí odívají a my je.”

“Z tisíce zkušeností, které učiníme, zformulujeme do slov nejvýš jednu, a i tu spíš náhodně a bez pečlivosti, jakou by si zasloužila. Mezi všemi těmi němými zkušenostmi jsou skryty i takové, které našemu životu nepozorovaně propůjčují tvar, barvu a melodii. Když se pak jako archeologové duše k těmto pokladům obrátíme, objevíme, jak jsou matoucí. Předmět našeho pozorování odmítá klidně postát, slova sklouzávají po prožitém, a nakonec se na papíře ocitnou samé protimluvy. Dlouho jsem věřil, že je to nedostatek, něco, co je potřeba překonat. Dnes si myslím, že je to jinak: že přijmout ten zmatek představuje královskou cestu k pochopení těchto důvěrně známých a přece záhadných zkušeností. Zní to zvláštně, vlastně podivínsky, přiznávám. Ale od chvíle, odkdy to takhle vidím, mám pocit, že jsem poprvé skutečně bdělý a že jsem živý.”

“Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás - co se stane se zbytkem?”

“I would not like to live in a world without cathedrals. I need their beauty and grandeur. I need their imperious silence. I need it against the witless bellowing of the barracks yard and the witty chatter of the yes-men. I want to hear the rustling of the organ, this deluge of ethereal notes. I need it against the shrill farce of marches.”

“I am still there, at that distant place in time, I never left it, but live expanded in the past, or out of it.”

“To live for the moment: it sounds so right and so beautiful. But the more I want to, the less I understand what it means.”