“Slova nebyla nudná, slova byla věcmi, které dokázaly přinutit vaši mysl, aby se hýbala. Když jste je četli a nechali se prostoupit tím kouzlem, mohli jste žít bez bolesti, s nadějí, bez ohledu na to, co se vám přihodilo... Četl jsem své knihy po nocích, takhle pod přikrývkou s přehrátou stolní lampou. Četl jsem všechny ty dobré řádky, zatímco jsem se dusil. Bylo to kouzelné.”

“Podívala jsem se na Mikeeho, který se usmíval. "Co je?""Mám pindíka!" křikl."Máš," přikývla jsem. Doufala jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, ale spíš jsem byla smířená s tím, že se tomu tématu bude věnovat celý den. "Paige?" Najednou se tvářil vážně. "Jo?!"Máš taky pindíka?"Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Tohle bude dlouhý den.”

“Proč já?" zaúpěl. "To sis nemohl vybrat někoho jiného?""Nebránil ses.""Jak jsem se mohl bránit?" křičel mladý velekněz. "Když jsi s tím začal, ještě jsem trčel v lůně. Co jsem mohl dělat? Šlapat plodovou vodu a křičet Nepouštějte ho ke mně!?”

“Z tisíce zkušeností, které učiníme, zformulujeme do slov nejvýš jednu, a i tu spíš náhodně a bez pečlivosti, jakou by si zasloužila. Mezi všemi těmi němými zkušenostmi jsou skryty i takové, které našemu životu nepozorovaně propůjčují tvar, barvu a melodii. Když se pak jako archeologové duše k těmto pokladům obrátíme, objevíme, jak jsou matoucí. Předmět našeho pozorování odmítá klidně postát, slova sklouzávají po prožitém, a nakonec se na papíře ocitnou samé protimluvy. Dlouho jsem věřil, že je to nedostatek, něco, co je potřeba překonat. Dnes si myslím, že je to jinak: že přijmout ten zmatek představuje královskou cestu k pochopení těchto důvěrně známých a přece záhadných zkušeností. Zní to zvláštně, vlastně podivínsky, přiznávám. Ale od chvíle, odkdy to takhle vidím, mám pocit, že jsem poprvé skutečně bdělý a že jsem živý.”

“Nelíbí se mi to,” sdílela jsem svoje obavy s Gabem, když jsme o hodinu později kráčeli prázdným parkem. Nikdo s rozumem tu nezůstával po setmění, akorát jste si tím koledovali o problémy. Zloději a drogoví dealeři nám vrásky nedělali. „Něco tu smrdí.”Matt, který šel s Jamiem několik kroků před námi, si odfrkl. „Strávili jsme půl dne v kanálech. Nejspíš to budeme my.”

“Pokud jsem byl u toho (a jistěže jsem úplně u všeho nebyl), úplně první explicitní otázku, zda zamýšlíme zakázat KSČ, vyslovil nahlas - příznačně - cizinec, britský konzervativní filozof a publicista Roger Scruton, a to 6. ledna 1990 při besedě tehdy již prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty v Moravském národním divadle. Havel a několik lidí z pražského a brněnského OF seděli na pódiu a Rogerův hlas se během diskuse ozval odněkud z výšin třetí galerie. Neviděl jsem ho, ale poznal okamžitě podle jeho ráčkování, ačkoli jsem se s ním nemohl setkat několik let - Československo měl od jisté doby, po mnoha návštěvách, ostatně také u nás doma, zakázané. Mezitím jsem já překládal jeho knihy o konzervativním názoru na svět, na politiku. Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a tiše, i když srozumitelně pro celé napjaté divadlo řekl: To bude nejspíše otázka pro tebe Petře, že...Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách...Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu.”