“Podle jeho názoru by bylo neopatrné se domnívat, že mrtví nemohou nijak ovlivňovat svět, protože mají velkou moc a jejich vliv se nejvíc projevuje na těch, kteří to nejméně tuší. Prohlásil, že lidé nechápou, že to, co mrtví opustili, není sám o sobě žádný svět, ale jen obraz světa v lidském srdci. Zdůraznil, že svět nelze opustit, neboť je věčný bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházejí věcí v něm obsažené.”

“Odraz vaší tváře v okně sděluje šokující objev v historii vědy: a sice, že svět na jeho nejhlubší úrovni řídí náhody; že věci se nakonec dějí zcela bez důvodu.”

“Ale vy Poláci náma trochu pohrdáte, že jo?" řekl mi znenadání."Já tedy ne, pane, český odboj přece dokázal něco úžasného…" (Věděl jsem, že mu jde o zásadní věci.) "Zabít Hitlerova oblíbence, to je tedy hrdinství!" dodal jsem, protože vím, jak se odehrál atentát na protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, Černého anděla, který vymyslel holokaust do detailů."Není se čím chlubit," oponoval taxikář. "Heydrich nejel v obrněným voze, ale v kabrioletu, a tak nebylo těžký ho trefit.""No, ale vám se ho povedlo zabít!""Nepřehánějte. Neměl žádnou eskortu a trasu nepatrolovaly žádný hlídky.""No ale nepřežil!"„Jedině proto, že si to sám usnadnil. Když se do něj pokusil trefit ten první kluk, Heydrich nerozkázal šlápnout na plyn a uject, ale řekl stát. Sám se nám podal na podnose. Není se čím chlubit.""No ale přece jen jste ho zabili.""To vůbec není jistý, protože samopal toho prvního atentátníka se zasekl a dodnes se neví proč. Až teprv ten druhej hodil do auta bombu.""No a díky tomu jste zabili Hitlerovu pravou ruku.""Nesmí se to přehánět. Heydrich se ani nebránil. Když vyskočil z auta a chtěl střílet, ukázalo se, že v jeho pistoli není zásobník.""No ale podařilo se vám ho zabít.""Ale kdepak! Umřel ve špitále až za tejden. Když se vrhnul do auta pro ten zásobník, už jen dopadl na sedadlo, protože měl od tý bomby polámaný žebra a ty se mu zapíchly do sleziny. Takže vlastně potom umřel na otravu krve.“Přiznávám, dámy a pánové, že v Čechách není snadné provést hrdinský čin.”

“Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem tak, jako pan profesor francouzské literatury a estetiky..., a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika a co je etika a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mě utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen hluboké studny...”

“Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás - co se stane se zbytkem?”

“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”