“Jsme tady krátce, vesmír o nás neví, nic nestane, když tady nebudeme.”

“You will be so dead, dear Sister. Make telpon dari tadi kayak Kroasia ada di sebelah Jakarta aja. Huahahaha”

“A vlastně ať je navždy po tvémA navěky je vůle tváA život je když něco zbyloA smrt když už nic nezbývá”

“My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?”

“Nelíbí se mi to,” sdílela jsem svoje obavy s Gabem, když jsme o hodinu později kráčeli prázdným parkem. Nikdo s rozumem tu nezůstával po setmění, akorát jste si tím koledovali o problémy. Zloději a drogoví dealeři nám vrásky nedělali. „Něco tu smrdí.”Matt, který šel s Jamiem několik kroků před námi, si odfrkl. „Strávili jsme půl dne v kanálech. Nejspíš to budeme my.”

“Kalau lawan bicaramu mendengar dengan sepenuh hati, beban pikiranmu menjadi ringan. Kalau kamu tambah ruwet, meski yang mendengarkanmu tadi seolah serius mendengar, berarti dia tidak benar-benar hadir untukmu.”