“Upravujeme jazyk do konečné podoby, jakou bude mít, až už nikdo jinak mluvit nebude. Až skončíme, budou se to lidé jako ty muset celé znovu učit. Ty si asi myslíš, že naše hlavní práce spočívá ve vymýšlení nových slov. Vůbec ne. My slova ničíme - moře slov, stovky denně. Otesáváme jazyk až na kost. Jedenácté vydání nebude obsahovat ani jediné slovo, které by mohlo do roku 2050 zastarat.”

“Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.”

“Boli sme si takí blízki, až ma to desilo. Obával som sa, čo sa stane, až si už nebudeme môcť byť bližší. Čím bližšie, tým ďalej?”

“Z tisíce zkušeností, které učiníme, zformulujeme do slov nejvýš jednu, a i tu spíš náhodně a bez pečlivosti, jakou by si zasloužila. Mezi všemi těmi němými zkušenostmi jsou skryty i takové, které našemu životu nepozorovaně propůjčují tvar, barvu a melodii. Když se pak jako archeologové duše k těmto pokladům obrátíme, objevíme, jak jsou matoucí. Předmět našeho pozorování odmítá klidně postát, slova sklouzávají po prožitém, a nakonec se na papíře ocitnou samé protimluvy. Dlouho jsem věřil, že je to nedostatek, něco, co je potřeba překonat. Dnes si myslím, že je to jinak: že přijmout ten zmatek představuje královskou cestu k pochopení těchto důvěrně známých a přece záhadných zkušeností. Zní to zvláštně, vlastně podivínsky, přiznávám. Ale od chvíle, odkdy to takhle vidím, mám pocit, že jsem poprvé skutečně bdělý a že jsem živý.”

“Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.”

“Na bojnom polju, u mučilištu, na brodu koji tone, razlozi zbog kojih se boriš uvijek se zaborave jer se tijelo nadimlje sve dok ne ispuni cijeli tvoj svemir, pa čak i onda kad te nije paralizirao strah ili ne vrištiš od boli, život je od trenutka do trenutka, samo borba protiv gladi ili hladnoće ili sna, protiv pokvarena želuca ili zuba koji boli.”

“Možda čovjeku nije toliko do toga da bude voljen,koliko da bude shvaćen.”