“My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?”

“Jsme vrstevnaté bytosti, jsme bytosti plné propastných hloubek, s duší z neklidné rtuti, s citem, jehož barva a tvar se proměňuje jako v kaleidoskopu, jímž bez ustání třepeme.”

“Válka, to je hlavně velký zmatek, na poli i v lidských hlavách: často člověk ani nechápe, kdo vlastně vítězí a kdo prohrává, o tom pak rozhodnou generálové a ti, co píšou dějepisné knihy.”

“Jsme tady krátce, vesmír o nás neví, nic nestane, když tady nebudeme.”

“Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem tak, jako pan profesor francouzské literatury a estetiky..., a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika a co je etika a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mě utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen hluboké studny...”

“V jedné jediné maličkosti se s Augustou neshodujeme, a to v názoru, jak zacházet se zlobivými dětmi: já si myslím, že bolest dítěte je méně důležitá než naše a že je lepší způsobit bolest dítěti, jestliže to dospělého ušetří velké mrzutosti, kdežto ona se domnívá, že jsme dítě zplodili, a tak je musíme taky snášet.”