“Zazubila jsem se na něj. „Nedokážeš mě porazit, Bono. Ale klidně to můžeš zkusit. Naznačuješ předem, kam udeříš, nehlídáš si pořádně levé rameno a tvoje pistole při magické vlně nestojí ani za hovno. Tak pojď. Ukaž mi, co v tobě je.”

“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”

“Udělala mi dokonce radost; už jsem se rozloučila s úžasnou kuchyní, kterou jsem si užívala u Russoových. Donna toho vždycky uvařila tak nějak víc a jedna porce při denních směnách zbyla i na mě. Kdyby kocour Garfield ochutnal její lasagne, nikdy by se od ní nehnul.”

“Víte," poznamenal Bushell, když zastavili na semaforu před křižovatkou, "že na vzducholodi se jeden cestující při večeři chlubil, že má doma svůj vlastní televizor?"Jeho přítel se k němu nevěřícně otočil. "To si děláte legraci, ne?" (...) "K čemu by si někdo takovou věc pořizoval domů?" (...) "Rádio je něco docela jiného, při tom se dá povídat, číst... Ale televizor... Ten přece něco ukazuje a člověk se na to prostě musí dívat! Co když máte hosty? O něčem tak... tak vulgárním jsem snad ještě neslyšel!”

“Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem tak, jako pan profesor francouzské literatury a estetiky..., a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika a co je etika a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mě utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen hluboké studny...”

“Asi musím čůrat!" oznámil. Stál za mnou, zase překřížené nohy, tvářil se zkormouceně."Tak utíkej, na co čekáš?" nechápala jsem. "Já nevím," přiznal. "Tak já jdu." A než jsem si svlékla bundu a zula se, už volal, že to stihl. Náladu jsme si dokázali zvedat vzájemně.”