“Zazubila jsem se na něj. „Nedokážeš mě porazit, Bono. Ale klidně to můžeš zkusit. Naznačuješ předem, kam udeříš, nehlídáš si pořádně levé rameno a tvoje pistole při magické vlně nestojí ani za hovno. Tak pojď. Ukaž mi, co v tobě je.”

“Kdybych nazvala rytíře Ochránce zkurvysynem v jeho vlastní kanceláři, neobešlo by se to bez následků.”

“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”

“Udělala mi dokonce radost; už jsem se rozloučila s úžasnou kuchyní, kterou jsem si užívala u Russoových. Donna toho vždycky uvařila tak nějak víc a jedna porce při denních směnách zbyla i na mě. Kdyby kocour Garfield ochutnal její lasagne, nikdy by se od ní nehnul.”

“Víte," poznamenal Bushell, když zastavili na semaforu před křižovatkou, "že na vzducholodi se jeden cestující při večeři chlubil, že má doma svůj vlastní televizor?"Jeho přítel se k němu nevěřícně otočil. "To si děláte legraci, ne?" (...) "K čemu by si někdo takovou věc pořizoval domů?" (...) "Rádio je něco docela jiného, při tom se dá povídat, číst... Ale televizor... Ten přece něco ukazuje a člověk se na to prostě musí dívat! Co když máte hosty? O něčem tak... tak vulgárním jsem snad ještě neslyšel!”

“Me acerqué a pedirle al encargado que me diera la nueva llave, me arrastré hasta mi apartamento y estudié mi nueva cerradura. Grande, metálica y brillante. No tenía ni un rasguño. Incluso la llave tenía grabada una muesca extraña, que le proporcionaba un sistema a prueba de ladrones. Chúpate esa, Su Majestad.Abrí la puerta, entré y la cerré de nuevo. Me descalcé, estremeciéndome por el dolor en el estómago. Iba a tardar mucho tiempo en curarse por completo, pero al menos ya había dejado de sangrar.Me había relajado. Mañana ya me preocuparía de Hugh d'Ambray, Andrea y Roland, pero de momento me sentía muy contenta. Ah, mi casa. Mi hogar, mis esencias, mi querida alfombra bajo mis pies, mi cocina, mi Curran sentado en la silla de la cocina... ¡Espera un momento!-¡Tú! -Miré la cerradura, lo miré a él. Era demasiado bueno para la puerta a prueba de ladrones.Con mucha parsimonia, acabó de escribir algo en un trozo de papel, se levantó y se dirigió hacia mí. Mi corazón se desbocó. Unas pequeñas chispas doradas danzaban en sus ojos grises. Me tendió el trozo de papel y sonrió.-No puedo quedarme.Me quedé mirándolo como una idiota.Inhaló mi aroma, abrió la puerta y se marchó. Entonces miré el papel.Voy a estar ocupado las próximas ocho semanas, así que lo dejamos para el quince de noviembre.MENÚQuiero un filete de cordero o de venado. Patatas asadas con mantequilla dulce. Mazorcas de maíz. Panecillos. Y una tarta de manzana, como la que preparaste la otra vez. Me gustó muchísimo. La quiero con helado.Me debes una cena desnuda, pero no soy un completo animal, por lo que puedes llevar sujetador y braguitas si lo deseas. Las azules con lazo me encantan.CurranSeñor de las Bestias de Atlanta”

“Lyc-V is a jealous virus. It exterminates all other invaders with extreme prejudice.”