“... je tam také pokus o báseň věnovanou ... mouše. Kdybych nevěděl, jak se věci mají, řekl bych, že ty verše sepsala nějaká ctihodná slečna, která tyká tvorům, o nichž pěje; ale protože jsem ji složil já, nezbývá mi než věřit, že byl-li jsem já schopen něčeho takového, pak už je každý schpen všeho.”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“Šel jsem na záchod, vrátím se a Jana mi řekla, že ji od vedlejšího stolu otravovali. Seděly tam takový udělaný lopaty. Bylo mi jasný, že se nemůžu shodit, tak jsem se napil a jednoho z nich jsem hlavou praštil do obličeje. Ostatní se na mě vrhli. Vypadalo to dost blbě, ale vlítl do toho Magor, roztrhl nás a řekl, že si to rozdáme venku. Před hospodou jim oznámil, že já se prát nemůžu, protože jsem hudebník a on nepřipustí, aby se mi něco stalo a vyzval je na řecko-římskej zápas. Řvali smíchy. Viděli Magora, brejličky – posranej intelektuál, se kterým budou hned hotoví. Magor chytil prvního, nasadil mu nelsona a praštil s ním o zem. Tak to šlo jeden po druhým. Nakonec přivedl toho nejhustšího se zkroucenou rukou za zády a musel se Janě omluvit. Magor byl prostě charakterní manažer.”

“Asi musím čůrat!" oznámil. Stál za mnou, zase překřížené nohy, tvářil se zkormouceně."Tak utíkej, na co čekáš?" nechápala jsem. "Já nevím," přiznal. "Tak já jdu." A než jsem si svlékla bundu a zula se, už volal, že to stihl. Náladu jsme si dokázali zvedat vzájemně.”

“UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍsám sebe hrát, - že jsem... Chci spátpředstírám spánek, tvář mne bolívším, čím jsem byl, jsem nebyl rádJak se mi zdá, nic se mi nezdáuž nemám o čem dát si zdátna nebi bledne moje hvězdavším, čím jsem nebyl, byl jsem rád”

“Pokud jsem byl u toho (a jistěže jsem úplně u všeho nebyl), úplně první explicitní otázku, zda zamýšlíme zakázat KSČ, vyslovil nahlas - příznačně - cizinec, britský konzervativní filozof a publicista Roger Scruton, a to 6. ledna 1990 při besedě tehdy již prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty v Moravském národním divadle. Havel a několik lidí z pražského a brněnského OF seděli na pódiu a Rogerův hlas se během diskuse ozval odněkud z výšin třetí galerie. Neviděl jsem ho, ale poznal okamžitě podle jeho ráčkování, ačkoli jsem se s ním nemohl setkat několik let - Československo měl od jisté doby, po mnoha návštěvách, ostatně také u nás doma, zakázané. Mezitím jsem já překládal jeho knihy o konzervativním názoru na svět, na politiku. Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a tiše, i když srozumitelně pro celé napjaté divadlo řekl: To bude nejspíše otázka pro tebe Petře, že...Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách...Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu.”