“Farskou půdu tvořil pravidelný jehlan s čtvercovou podstavou nesený vazbou bytelných trámů. Hluboké podélné praskliny v trámech Hanse v dětství děsily možností, že se krov zhroutí. Pozdější zjištění, že vlastně každý trám je prasklý, se stalo základem jeho životního postoje, který si po vystřízlivění z touhy po dokonalosti formuloval asi tak, že když už musím být prasklý, měl bych být aspoň prasklý dobře.”

“Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.”

“Teoreticky se to může stát, že ho nerozená mezi ostatními tvářemi a prostě ho mine. Snad. To je smutná představa, ale ještě smutnější se mi zdá možnost, že ho pozná a nedokáže s ním navázat vztah. Ale nejhorší asi je, když s ním ten vztah naváže - a pak ho z nejrůznějších důvodů ztratí, to je moc zlé. Těch důvodů je asi celá paleta.”

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”

“V jedné jediné maličkosti se s Augustou neshodujeme, a to v názoru, jak zacházet se zlobivými dětmi: já si myslím, že bolest dítěte je méně důležitá než naše a že je lepší způsobit bolest dítěti, jestliže to dospělého ušetří velké mrzutosti, kdežto ona se domnívá, že jsme dítě zplodili, a tak je musíme taky snášet.”

“Bien sûr l'homme se transforme en ce qu'il fait, bien sûr. Mais cette ˝vie de substitution˝ constitue-t-elle, dans l'énigme de la vie, ce grand malheur que nous sommes tentés d'y voir ? Ne serait-ce pas l'Ange de Dieu ou Dieu lui-même qui nous guette au coin de la rue, qui nous a abordés un jour sans que nous le reconnaissions ? Et cette vie ne serait-elle pas apres tout la seule vraie ? /■ Kdybych byl někdy v životě měl ctižádost překladatele, mohl bych být – možná, možná, kdo ví – spokojen. Kdybych byl býval někdy v životě měl ctižádost překladatele… Ale takhle… Samozřejmě že se člověk promění v to, co dělá, samozřejmě. Ale je „náhradní život“ v té nevysvětlitelné záhadě života vůbec vždycky tak velké neštěstí, za jaké je člověk považuje? Není to anděl boží nebo Bůh čekající za rohem, který k nám přistoupil a kterého jsme nepoznali, vlastně on ten pravý? Absolutní odvaha a absolutní pokora nejsou v rozloze jediného života tak neslučitelné věci.(konec sešitu 34)”

“A vlastně ať je navždy po tvémA navěky je vůle tváA život je když něco zbyloA smrt když už nic nezbývá”