“Osciluji mezi dobrem a zlem. Mezi kycem a nekycem, mezi pornografii a krasnem. Rad ze sebe delam idiota, ale nikdy jsem nemyslel na penize. Ty prisly az nakonec. Nemyslet na penize - jedine tak lze stvorit neco hodnotneho.”

“Teoreticky se to může stát, že ho nerozená mezi ostatními tvářemi a prostě ho mine. Snad. To je smutná představa, ale ještě smutnější se mi zdá možnost, že ho pozná a nedokáže s ním navázat vztah. Ale nejhorší asi je, když s ním ten vztah naváže - a pak ho z nejrůznějších důvodů ztratí, to je moc zlé. Těch důvodů je asi celá paleta.”

“Proč je mezi lidmi tolik zla!" povzdychla jsem si. Nebyla to otázka.Lucka však odpověděla."Protože neumějí žít."Verdikt mě rozjitřil a zmátl. Luštila jsem ho jako kryptogram.Umím žít já?”

“Copak chystáš se na ples k ježibabám, Femoriane?" neodpustil si Atalan. "V tom případě máš padnoucí kostým. Všechny přítomné budou zaručeně větší krasavice než ty."..."Atalane," podíval se na něj Femorian přes vstvu špíny, "víš jaký je rozdíl mezi tebou a mnou v otázce ježibab?" Jukatin ochránce se nechápavě zamračil. "Já se můžu umýt.”

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”

“Po chvíli se opět vynořil, třímaje v rukou lebku. Na rozdíl od anatomických preparátů, jak je znal Divák ze školy, z obchodů s potřebami pro mediky apod., neměla lebka dolní čelist a nebyla bílá, ale žlutavě zahnědlá. Hrobník ji nastavil proti Divákovi. Po tváři mú přeletěl ironický ušlápnutý úsměv: „Alas poor Yorick, I knew him well, Horatio,“ řekl hrobník. Okolnost, že hrobař zacitoval Shakespeara v originále, Diváka příliš nepřekvapila, jako asi nepřekvapuje ani současného českého čtenáře. Jen pro možné čtenáře budoucí a pro cizince poznamenejme, že inteligent, konající nádenickou práci, je ve vlastech českých zjev značně známý a banální. Kromě sporadičtějších individuálních případů, které nastávají pořád, proběhlo masovější třídní zničení zejména ve dvou vlnách: Po roce čtyřicet osm, kdy se hyeny ujaly vlády a nemohly se nasytit moci, a pak znovu po nezdařené plastické chirurgii roku šedesát osm, či správně šedesátého osmého, kdy se někteří naivkové pokusili přeopravovat tvář Šelmy na lidskou.”

“Ne postoje granice onoga što čovjek može naučiti, samo granice koje sami povučemo u svojim glavama.[Kraljevstvo na kraju puta]”