“A její šat už nešustí,už dotančila. A ret pálíslzami, které líbávalidříve jí muži nad ústy.”

“Nikdy jí to dosud neřekl, ale věděl, že přijde jednou chvíle, kdy jí to řekne a kdy jí poví i jiné, horší věci, které ho mrzely. – (Část třetí, Kapitola první, 2, třetí odstavec.)”

“Ak ne! mirtis nėra baisi. Tai juokas, pasislėpęs už ašarų, džiaugsmas - už sopulių, tai balžiedžio žiedas po sudžiūvusiais lapais.”

“Tatínek byl už tehdy rybářským funkcionářem jako většina bývalých pytláků.”

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”

“Udělala mi dokonce radost; už jsem se rozloučila s úžasnou kuchyní, kterou jsem si užívala u Russoových. Donna toho vždycky uvařila tak nějak víc a jedna porce při denních směnách zbyla i na mě. Kdyby kocour Garfield ochutnal její lasagne, nikdy by se od ní nehnul.”