“Děláme si však o lidech takové předsudky, zavíráme je do tak malých přihrádeček, že zůstáváme jako opaření, když nám z nich najednou ze všech stran vykukují.”

“... ono je to vždycky tak, že svatbou se ze dvou lidí stane jeden. Důležité je, který z nich.”

“Někdy si ráda představuju, že bydlím s přízraky. Ne s těmi ze své minulosti - v takové nevěřím -, ale s průhlednými kusy myšlenek a knih visícími ve vzduchu jako hedvábné loutky.”

“Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali je vaše kořeny propletený takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. Protože právě tohle je láska. Láska není ta bezdechnost, není to vzrušení, nejsou to halasné sliby věčné vášně, není to touha pářit se čtyřiadvacet hodin denně a není to, když v noci zůstaneš vzhůru a představuješ si, že líbá každý záhyb tvého těla. Ne, nečervenej se, já ti teď říkám náramné pravdy. To je jenom zamilovanost, to svede každý hlupák. Láska samotná je to, co zbude, když se zamilovanost vyčerpá, a to je jak umění, tak šťastná náhoda. Mně a tvé mamince se to povedlo, měli jsme kořeny, které kdesi v podzemí srostly k sobě, a když nám z větvi opadaly všechny ty krásné květy, zjistili jsme, že jsme jeden strom, ne dva. Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly. Představ si, že opustíš domov a svůj lid, jen abys po šesti měsících, roce, třech letech zjistila, že strom tvé lásky nezapustil kořeny a vyvrátil se. Představ si to zoufalství, představ si, jak by tě to dusilo.”

“Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem tak, jako pan profesor francouzské literatury a estetiky..., a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika a co je etika a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mě utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen hluboké studny...”

“Myslela jsem si, že se to stává, když je člověk starý."Denzil se zakuckal. "A ty jsi poměrně stará, myslím. Sedmnáct, není-liž pravda?""Osmnáct. A cítím se jako stařena.”