“„Hezký den na bitvu,“ řekl počítač. „Hezký den na smrt,“ řekl Ten druhý. „Díky, chlapci,“ řekl jsem já.”

“„Mně to trapné nepřišlo. Jsem rád, že nás viděl,“ řekl Erik spokojeně.„Ty jsi rád? Vzrušuje tě, když se na tebe při líbání někdo dívá, nebo co?”

“... je tam také pokus o báseň věnovanou ... mouše. Kdybych nevěděl, jak se věci mají, řekl bych, že ty verše sepsala nějaká ctihodná slečna, která tyká tvorům, o nichž pěje; ale protože jsem ji složil já, nezbývá mi než věřit, že byl-li jsem já schopen něčeho takového, pak už je každý schpen všeho.”

“Ahoj, jak ses dnes vyspal? Dneska bych si dala jen toast, díky. Jo, kafe taky. Hezký tričko. Nechceš si ho svlíknout?”

“Pokud jsem byl u toho (a jistěže jsem úplně u všeho nebyl), úplně první explicitní otázku, zda zamýšlíme zakázat KSČ, vyslovil nahlas - příznačně - cizinec, britský konzervativní filozof a publicista Roger Scruton, a to 6. ledna 1990 při besedě tehdy již prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty v Moravském národním divadle. Havel a několik lidí z pražského a brněnského OF seděli na pódiu a Rogerův hlas se během diskuse ozval odněkud z výšin třetí galerie. Neviděl jsem ho, ale poznal okamžitě podle jeho ráčkování, ačkoli jsem se s ním nemohl setkat několik let - Československo měl od jisté doby, po mnoha návštěvách, ostatně také u nás doma, zakázané. Mezitím jsem já překládal jeho knihy o konzervativním názoru na svět, na politiku. Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a tiše, i když srozumitelně pro celé napjaté divadlo řekl: To bude nejspíše otázka pro tebe Petře, že...Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách...Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu.”

“Ale vy Poláci náma trochu pohrdáte, že jo?" řekl mi znenadání."Já tedy ne, pane, český odboj přece dokázal něco úžasného…" (Věděl jsem, že mu jde o zásadní věci.) "Zabít Hitlerova oblíbence, to je tedy hrdinství!" dodal jsem, protože vím, jak se odehrál atentát na protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, Černého anděla, který vymyslel holokaust do detailů."Není se čím chlubit," oponoval taxikář. "Heydrich nejel v obrněným voze, ale v kabrioletu, a tak nebylo těžký ho trefit.""No, ale vám se ho povedlo zabít!""Nepřehánějte. Neměl žádnou eskortu a trasu nepatrolovaly žádný hlídky.""No ale nepřežil!"„Jedině proto, že si to sám usnadnil. Když se do něj pokusil trefit ten první kluk, Heydrich nerozkázal šlápnout na plyn a uject, ale řekl stát. Sám se nám podal na podnose. Není se čím chlubit.""No ale přece jen jste ho zabili.""To vůbec není jistý, protože samopal toho prvního atentátníka se zasekl a dodnes se neví proč. Až teprv ten druhej hodil do auta bombu.""No a díky tomu jste zabili Hitlerovu pravou ruku.""Nesmí se to přehánět. Heydrich se ani nebránil. Když vyskočil z auta a chtěl střílet, ukázalo se, že v jeho pistoli není zásobník.""No ale podařilo se vám ho zabít.""Ale kdepak! Umřel ve špitále až za tejden. Když se vrhnul do auta pro ten zásobník, už jen dopadl na sedadlo, protože měl od tý bomby polámaný žebra a ty se mu zapíchly do sleziny. Takže vlastně potom umřel na otravu krve.“Přiznávám, dámy a pánové, že v Čechách není snadné provést hrdinský čin.”