“Mikea jsem musela neplánovaně vykoupat už při obědě, protože udělal jednu z klasických chyb: díval se, proč mu z láhve neteče kečup. Nestihla jsem zasáhnout a jen jsem s odevzdaným povzdechem sledovala, jak přesně ve chvíli, kdy si dal láhev nad hlavu a zamračený soustředěně hledal zádrhel, udělala hustá červená hmota tiché žbluňk a vyvalila se mu na tvář.”

“Zas a znovu jsem při filmu myslela na to, že už vím, jak se to někdy v duši semele, jak stačí impulz, bezčasí, kdy je v srdci kousek místa navíc z miliónu různých důvodů, poskládaných v nespokojenost. Anebo prázdnotu.”

“Udělala mi dokonce radost; už jsem se rozloučila s úžasnou kuchyní, kterou jsem si užívala u Russoových. Donna toho vždycky uvařila tak nějak víc a jedna porce při denních směnách zbyla i na mě. Kdyby kocour Garfield ochutnal její lasagne, nikdy by se od ní nehnul.”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“Podívala jsem se na Mikeeho, který se usmíval. "Co je?""Mám pindíka!" křikl."Máš," přikývla jsem. Doufala jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, ale spíš jsem byla smířená s tím, že se tomu tématu bude věnovat celý den. "Paige?" Najednou se tvářil vážně. "Jo?!"Máš taky pindíka?"Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Tohle bude dlouhý den.”

“Přemýšlel jsem, jestli se tu ještě ukážeš,“ usmál se a odhalil mírný předkus. „Přemýšlel?“ zopakovala jsem pochybovačně. „Bolelo to hodně?"Koutek úst mu zacukal. „Kam jsi zmizela?”„Přenesla jsem se pryč, abych se s tebou nemusela bavit.“„Myslím to vážně.”„Já taky.”