“Večer tě musím oholit, škrábeš. Kluci vousy nenosej, že ne?" "A budu si moct dát hodně pěny?" zeptal se nadšeně. Stačilo jedno přikývnutí a už měl zase skvělou náladu. Náplast s obrázky jsme ani kupovat nemuseli.”

“Asi musím čůrat!" oznámil. Stál za mnou, zase překřížené nohy, tvářil se zkormouceně."Tak utíkej, na co čekáš?" nechápala jsem. "Já nevím," přiznal. "Tak já jdu." A než jsem si svlékla bundu a zula se, už volal, že to stihl. Náladu jsme si dokázali zvedat vzájemně.”

“Farskou půdu tvořil pravidelný jehlan s čtvercovou podstavou nesený vazbou bytelných trámů. Hluboké podélné praskliny v trámech Hanse v dětství děsily možností, že se krov zhroutí. Pozdější zjištění, že vlastně každý trám je prasklý, se stalo základem jeho životního postoje, který si po vystřízlivění z touhy po dokonalosti formuloval asi tak, že když už musím být prasklý, měl bych být aspoň prasklý dobře.”

“V jedné jediné maličkosti se s Augustou neshodujeme, a to v názoru, jak zacházet se zlobivými dětmi: já si myslím, že bolest dítěte je méně důležitá než naše a že je lepší způsobit bolest dítěti, jestliže to dospělého ušetří velké mrzutosti, kdežto ona se domnívá, že jsme dítě zplodili, a tak je musíme taky snášet.”

“Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali je vaše kořeny propletený takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. Protože právě tohle je láska. Láska není ta bezdechnost, není to vzrušení, nejsou to halasné sliby věčné vášně, není to touha pářit se čtyřiadvacet hodin denně a není to, když v noci zůstaneš vzhůru a představuješ si, že líbá každý záhyb tvého těla. Ne, nečervenej se, já ti teď říkám náramné pravdy. To je jenom zamilovanost, to svede každý hlupák. Láska samotná je to, co zbude, když se zamilovanost vyčerpá, a to je jak umění, tak šťastná náhoda. Mně a tvé mamince se to povedlo, měli jsme kořeny, které kdesi v podzemí srostly k sobě, a když nám z větvi opadaly všechny ty krásné květy, zjistili jsme, že jsme jeden strom, ne dva. Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly. Představ si, že opustíš domov a svůj lid, jen abys po šesti měsících, roce, třech letech zjistila, že strom tvé lásky nezapustil kořeny a vyvrátil se. Představ si to zoufalství, představ si, jak by tě to dusilo.”

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”