“Proč je mezi lidmi tolik zla!" povzdychla jsem si. Nebyla to otázka.Lucka však odpověděla."Protože neumějí žít."Verdikt mě rozjitřil a zmátl. Luštila jsem ho jako kryptogram.Umím žít já?”

“A já mám takový pocit, jako že jsem se narodila už děsně dávno: táhnusvůj život za sebou jako nekonečný závoj... A často nemám chuť žít. Samozřejmě, to všechno jsou hlouposti. Člověk se musívzpamatovat, shodit to všechno ze sebe.”

“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”

“Slova nebyla nudná, slova byla věcmi, které dokázaly přinutit vaši mysl, aby se hýbala. Když jste je četli a nechali se prostoupit tím kouzlem, mohli jste žít bez bolesti, s nadějí, bez ohledu na to, co se vám přihodilo... Četl jsem své knihy po nocích, takhle pod přikrývkou s přehrátou stolní lampou. Četl jsem všechny ty dobré řádky, zatímco jsem se dusil. Bylo to kouzelné.”

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”

“„Vím, kdo a co jsem. Jsem Popravčí. Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.”