“Co kdybych tě drahá oběsil?"Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.”

“Násilí se nikomu nevyplácí. S tím se může vystačit jen krátkou dobu, ale dějiny se jím psát nedají. žijeme v civilizovaném světě, v Evropě, ve dvacátém století”

“nic jiného není lidský život než bytí k smrti”

“*o fotfrafii*taková věčná konzerva právě přítomného času”

“Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.”

“„Mně to trapné nepřišlo. Jsem rád, že nás viděl,“ řekl Erik spokojeně.„Ty jsi rád? Vzrušuje tě, když se na tebe při líbání někdo dívá, nebo co?”

“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”