“Co kdybych tě drahá oběsil?"Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.”

“Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.”

“„Mně to trapné nepřišlo. Jsem rád, že nás viděl,“ řekl Erik spokojeně.„Ty jsi rád? Vzrušuje tě, když se na tebe při líbání někdo dívá, nebo co?”

“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”

“Přemýšlel jsem, jestli se tu ještě ukážeš,“ usmál se a odhalil mírný předkus. „Přemýšlel?“ zopakovala jsem pochybovačně. „Bolelo to hodně?"Koutek úst mu zacukal. „Kam jsi zmizela?”„Přenesla jsem se pryč, abych se s tebou nemusela bavit.“„Myslím to vážně.”„Já taky.”

“Víte," poznamenal Bushell, když zastavili na semaforu před křižovatkou, "že na vzducholodi se jeden cestující při večeři chlubil, že má doma svůj vlastní televizor?"Jeho přítel se k němu nevěřícně otočil. "To si děláte legraci, ne?" (...) "K čemu by si někdo takovou věc pořizoval domů?" (...) "Rádio je něco docela jiného, při tom se dá povídat, číst... Ale televizor... Ten přece něco ukazuje a člověk se na to prostě musí dívat! Co když máte hosty? O něčem tak... tak vulgárním jsem snad ještě neslyšel!”