“Jsem ožoživovatelka. Jsem Popravčí. Ale teď vím, že jsem také něco jiného. To, čeho se babička Flores nejvíc bála. Jsem nekromantka. Mrtví jsou moje silná stránka.”

“„Vím, kdo a co jsem. Jsem Popravčí. Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.”

“UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍsám sebe hrát, - že jsem... Chci spátpředstírám spánek, tvář mne bolívším, čím jsem byl, jsem nebyl rádJak se mi zdá, nic se mi nezdáuž nemám o čem dát si zdátna nebi bledne moje hvězdavším, čím jsem nebyl, byl jsem rád”

“Podívala jsem se na Mikeeho, který se usmíval. "Co je?""Mám pindíka!" křikl."Máš," přikývla jsem. Doufala jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, ale spíš jsem byla smířená s tím, že se tomu tématu bude věnovat celý den. "Paige?" Najednou se tvářil vážně. "Jo?!"Máš taky pindíka?"Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Tohle bude dlouhý den.”

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”