“„Vím, kdo a co jsem. Jsem Popravčí. Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.”

“Jsem ožoživovatelka. Jsem Popravčí. Ale teď vím, že jsem také něco jiného. To, čeho se babička Flores nejvíc bála. Jsem nekromantka. Mrtví jsou moje silná stránka.”

“Proč já?" zaúpěl. "To sis nemohl vybrat někoho jiného?""Nebránil ses.""Jak jsem se mohl bránit?" křičel mladý velekněz. "Když jsi s tím začal, ještě jsem trčel v lůně. Co jsem mohl dělat? Šlapat plodovou vodu a křičet Nepouštějte ho ke mně!?”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“Proč je mezi lidmi tolik zla!" povzdychla jsem si. Nebyla to otázka.Lucka však odpověděla."Protože neumějí žít."Verdikt mě rozjitřil a zmátl. Luštila jsem ho jako kryptogram.Umím žít já?”

“Asi musím čůrat!" oznámil. Stál za mnou, zase překřížené nohy, tvářil se zkormouceně."Tak utíkej, na co čekáš?" nechápala jsem. "Já nevím," přiznal. "Tak já jdu." A než jsem si svlékla bundu a zula se, už volal, že to stihl. Náladu jsme si dokázali zvedat vzájemně.”