“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”

“Zazubila jsem se na něj. „Nedokážeš mě porazit, Bono. Ale klidně to můžeš zkusit. Naznačuješ předem, kam udeříš, nehlídáš si pořádně levé rameno a tvoje pistole při magické vlně nestojí ani za hovno. Tak pojď. Ukaž mi, co v tobě je.”

“UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍsám sebe hrát, - že jsem... Chci spátpředstírám spánek, tvář mne bolívším, čím jsem byl, jsem nebyl rádJak se mi zdá, nic se mi nezdáuž nemám o čem dát si zdátna nebi bledne moje hvězdavším, čím jsem nebyl, byl jsem rád”

“Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.”

“Podle jeho názoru by bylo neopatrné se domnívat, že mrtví nemohou nijak ovlivňovat svět, protože mají velkou moc a jejich vliv se nejvíc projevuje na těch, kteří to nejméně tuší. Prohlásil, že lidé nechápou, že to, co mrtví opustili, není sám o sobě žádný svět, ale jen obraz světa v lidském srdci. Zdůraznil, že svět nelze opustit, neboť je věčný bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházejí věcí v něm obsažené.”

“Musíme se vzbouřit proti bohům a říkat: "Chcete mi odepřít štěstí? Tak dobře, ukousnu si ho pořádné sousto!" To je tváří v tvář utrpení jediná platná odpověď.”