“Šel jsem na záchod, vrátím se a Jana mi řekla, že ji od vedlejšího stolu otravovali. Seděly tam takový udělaný lopaty. Bylo mi jasný, že se nemůžu shodit, tak jsem se napil a jednoho z nich jsem hlavou praštil do obličeje. Ostatní se na mě vrhli. Vypadalo to dost blbě, ale vlítl do toho Magor, roztrhl nás a řekl, že si to rozdáme venku. Před hospodou jim oznámil, že já se prát nemůžu, protože jsem hudebník a on nepřipustí, aby se mi něco stalo a vyzval je na řecko-římskej zápas. Řvali smíchy. Viděli Magora, brejličky – posranej intelektuál, se kterým budou hned hotoví. Magor chytil prvního, nasadil mu nelsona a praštil s ním o zem. Tak to šlo jeden po druhým. Nakonec přivedl toho nejhustšího se zkroucenou rukou za zády a musel se Janě omluvit. Magor byl prostě charakterní manažer.”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“Podívala jsem se na Mikeeho, který se usmíval. "Co je?""Mám pindíka!" křikl."Máš," přikývla jsem. Doufala jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, ale spíš jsem byla smířená s tím, že se tomu tématu bude věnovat celý den. "Paige?" Najednou se tvářil vážně. "Jo?!"Máš taky pindíka?"Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Tohle bude dlouhý den.”

“Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.”

“Asi musím čůrat!" oznámil. Stál za mnou, zase překřížené nohy, tvářil se zkormouceně."Tak utíkej, na co čekáš?" nechápala jsem. "Já nevím," přiznal. "Tak já jdu." A než jsem si svlékla bundu a zula se, už volal, že to stihl. Náladu jsme si dokázali zvedat vzájemně.”

“... je tam také pokus o báseň věnovanou ... mouše. Kdybych nevěděl, jak se věci mají, řekl bych, že ty verše sepsala nějaká ctihodná slečna, která tyká tvorům, o nichž pěje; ale protože jsem ji složil já, nezbývá mi než věřit, že byl-li jsem já schopen něčeho takového, pak už je každý schpen všeho.”