“Jsou chvíle, kdy na vás přijde jakási jasnozřivost a vy najednou prohlédnete skrz zdi do jiného rozměru, na který jste zapomněli nebo se rozhodli ho nevnímat, abyste mohli dál žít s nejrůznějšími iluzemi, díky nimž je život, zejména život s druhými, vůbec možný.”

“Slova nebyla nudná, slova byla věcmi, které dokázaly přinutit vaši mysl, aby se hýbala. Když jste je četli a nechali se prostoupit tím kouzlem, mohli jste žít bez bolesti, s nadějí, bez ohledu na to, co se vám přihodilo... Četl jsem své knihy po nocích, takhle pod přikrývkou s přehrátou stolní lampou. Četl jsem všechny ty dobré řádky, zatímco jsem se dusil. Bylo to kouzelné.”

“Naučila jsem se, že si musíte udělat čas na to, co je důležité. Musíte bojovat o to, abyste si do života vtěsnali malé kousky štěstí, nebo vás každodenní starosti sežerou.”

“Bůh je v tobě a vůbec ve všech lidech. S Bohem v sobě už na svět přicházíme. Ale najde ho jen ten kdo ho hledá v sobě. Někdy se Bůh projeví i dyž ho nehledáš nebo dyž nevíš co vlastně hledáš. Samej žal, Pane muj. Většinou si všicky kvůli tomu připadaj jak vonuce.”

“....přepadl mě onen rozjařený pocit jako z jiného světa, který někdy zakouším, když vstupuji do sféry života někoho jiného, pocit (který se na chvilku jeví jako zcela reálná možnost), že změním své banální návyky a začnu žít právě takhle, pocit, který se vždycky rozplyne hned další ráno, když se probudím do starých známých neměnných kulis svého vlastního života.”

“Podívala jsem se na Mikeeho, který se usmíval. "Co je?""Mám pindíka!" křikl."Máš," přikývla jsem. Doufala jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, ale spíš jsem byla smířená s tím, že se tomu tématu bude věnovat celý den. "Paige?" Najednou se tvářil vážně. "Jo?!"Máš taky pindíka?"Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Tohle bude dlouhý den.”