“Víš jak chutná sníh?" "Ne.""Tak zkus chytit vločku na jazyk." Předváděl jsem ti jak. V tu chvíli jsi stála u mě. "Dáš mi ochutnat?”

“No tak, buď rozumný, snažím se ti pomoct.""A nemohl bys chvíli pomáhat někomu jinému?""Dělám jen to, o co jsi mě před lety požádal.""To jsem si měl raději uříznout jazyk.""Ty sis měl především uříznout úplně jinou část těla.”

“Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.”

“Jestliže ne, pak jak? Jak jsem mohl nalézti spor, když jsem byl obestřen přeludem, v němž žádný spor nebyl!”

“Jak chceš, má malá oživovatelko. Ať jsme milenci nebo ne, nic to nemění na tom, čím pro mne jsi. Jsi moje lidská služebnice.”

“Zas a znovu jsem při filmu myslela na to, že už vím, jak se to někdy v duši semele, jak stačí impulz, bezčasí, kdy je v srdci kousek místa navíc z miliónu různých důvodů, poskládaných v nespokojenost. Anebo prázdnotu.”