“Jak se člověk rozloučí s někým, kdo mu ovlivnil život jako nikdo jiný?”
“A já mám takový pocit, jako že jsem se narodila už děsně dávno: táhnusvůj život za sebou jako nekonečný závoj... A často nemám chuť žít. Samozřejmě, to všechno jsou hlouposti. Člověk se musívzpamatovat, shodit to všechno ze sebe.”
“ANATOL: Ach, jak jsme se pak vraceli domů, v kočáře... jako dřív. Položila mi hlavu na prsa. Teď se už nikdy nerozloučíme - řekla...MAX: Probuď se, příteli, a koukej, abys dospěl ku konci.ANATOL: "Už se nikdy nerozloučíme"... A dnes ve dvě se žením!MAX: S jinou.ANATOL: Nu co; člověk se vždyždycky žení s jinou.”
“Jeho tvář zůstala prázdná, ale když promluvil, hlas neměl tak dokonale dutý jako obvykle. „S tím budeš muset přestat.“„Proč? Docela si to užívám.“Čelist se mu napnula, jak zaťal zuby. Vytočit pana Nedotknutelného – hotovo. Teď už můžu v klidu umřít. Moment, to už mám vlastně taky splněno.”
“Teď už vím, co člověk musí prožít předtím, než umře. Tedy: můžu vám to říct. Před smrtí člověk musí prožít, jak se déšť promění ve světlo.”
“Je slyšet jak přichází denPomalu jako by se vracel z flámuBloudíulicemi hospod a chrámůTeď zíváZastavil se na rohuSpiJá nemohu”