“„Mně to trapné nepřišlo. Jsem rád, že nás viděl,“ řekl Erik spokojeně.„Ty jsi rád? Vzrušuje tě, když se na tebe při líbání někdo dívá, nebo co?”

“Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.”

“Nikdy jsem neměl děti rád. Dokonce se dá říci, že je mám nerad.”

“Víte," poznamenal Bushell, když zastavili na semaforu před křižovatkou, "že na vzducholodi se jeden cestující při večeři chlubil, že má doma svůj vlastní televizor?"Jeho přítel se k němu nevěřícně otočil. "To si děláte legraci, ne?" (...) "K čemu by si někdo takovou věc pořizoval domů?" (...) "Rádio je něco docela jiného, při tom se dá povídat, číst... Ale televizor... Ten přece něco ukazuje a člověk se na to prostě musí dívat! Co když máte hosty? O něčem tak... tak vulgárním jsem snad ještě neslyšel!”

“Myslela jsem si, že se to stává, když je člověk starý."Denzil se zakuckal. "A ty jsi poměrně stará, myslím. Sedmnáct, není-liž pravda?""Osmnáct. A cítím se jako stařena.”

“Proč já?" zaúpěl. "To sis nemohl vybrat někoho jiného?""Nebránil ses.""Jak jsem se mohl bránit?" křičel mladý velekněz. "Když jsi s tím začal, ještě jsem trčel v lůně. Co jsem mohl dělat? Šlapat plodovou vodu a křičet Nepouštějte ho ke mně!?”