“V geometrickém světě, jehož objev byl umožněn onou pozoruhodnou schopností proniknout skrze čtverec nakreslený v písku ke čtverci geometrickému, nalezla řecká antika místo, v němž se nachází pravda v ničím nezastřené podobě.”

“Jestliže ne, pak jak? Jak jsem mohl nalézti spor, když jsem byl obestřen přeludem, v němž žádný spor nebyl!”

“Ze všeho nejvíce Gausse rozčilovaly stále nové a nové pokusy různých geometrů dokázat pátý postulát. Nyní, když znal nový geometrický svět, když do něj bezpečně nahlížel, odhaloval v těchto domnělých důkazech chybu vždy hned při prvním pohledu. Jasně viděl, jak geometři tápají v tmách, jak plýtvají silami na těchto beznadějných pokusech - a pomoci jim nemohl; nesměl.”

“Panebože.“ Duši mi sevřela bezmoc a beznaděj. Nebyla jsem připravená na to, co mi ukázal – svět v jeho pravé podobě. Byl temný a děsivý a nechtělo se mi v něm žít. Usmál se, jako by mi unikl nějaký vtip. „Můžeš mi říkat… Williame.”

“Násilí se nikomu nevyplácí. S tím se může vystačit jen krátkou dobu, ale dějiny se jím psát nedají. žijeme v civilizovaném světě, v Evropě, ve dvacátém století”

“Odraz vaší tváře v okně sděluje šokující objev v historii vědy: a sice, že svět na jeho nejhlubší úrovni řídí náhody; že věci se nakonec dějí zcela bez důvodu.”

“Pokud jsem byl u toho (a jistěže jsem úplně u všeho nebyl), úplně první explicitní otázku, zda zamýšlíme zakázat KSČ, vyslovil nahlas - příznačně - cizinec, britský konzervativní filozof a publicista Roger Scruton, a to 6. ledna 1990 při besedě tehdy již prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty v Moravském národním divadle. Havel a několik lidí z pražského a brněnského OF seděli na pódiu a Rogerův hlas se během diskuse ozval odněkud z výšin třetí galerie. Neviděl jsem ho, ale poznal okamžitě podle jeho ráčkování, ačkoli jsem se s ním nemohl setkat několik let - Československo měl od jisté doby, po mnoha návštěvách, ostatně také u nás doma, zakázané. Mezitím jsem já překládal jeho knihy o konzervativním názoru na svět, na politiku. Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a tiše, i když srozumitelně pro celé napjaté divadlo řekl: To bude nejspíše otázka pro tebe Petře, že...Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách...Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu.”