“Jak to šlo?""No, výborně," ušklíbla se Nefas. "Má IQ okousané kukuřice.""S tím jsme přece museli počítat...""Před chvílí málem snědl mýdlo.""Ale sebralas mu ho, že jo?”

“Podívala jsem se na Mikeeho, který se usmíval. "Co je?""Mám pindíka!" křikl."Máš," přikývla jsem. Doufala jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, ale spíš jsem byla smířená s tím, že se tomu tématu bude věnovat celý den. "Paige?" Najednou se tvářil vážně. "Jo?!"Máš taky pindíka?"Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Tohle bude dlouhý den.”

“Ale vy Poláci náma trochu pohrdáte, že jo?" řekl mi znenadání."Já tedy ne, pane, český odboj přece dokázal něco úžasného…" (Věděl jsem, že mu jde o zásadní věci.) "Zabít Hitlerova oblíbence, to je tedy hrdinství!" dodal jsem, protože vím, jak se odehrál atentát na protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, Černého anděla, který vymyslel holokaust do detailů."Není se čím chlubit," oponoval taxikář. "Heydrich nejel v obrněným voze, ale v kabrioletu, a tak nebylo těžký ho trefit.""No, ale vám se ho povedlo zabít!""Nepřehánějte. Neměl žádnou eskortu a trasu nepatrolovaly žádný hlídky.""No ale nepřežil!"„Jedině proto, že si to sám usnadnil. Když se do něj pokusil trefit ten první kluk, Heydrich nerozkázal šlápnout na plyn a uject, ale řekl stát. Sám se nám podal na podnose. Není se čím chlubit.""No ale přece jen jste ho zabili.""To vůbec není jistý, protože samopal toho prvního atentátníka se zasekl a dodnes se neví proč. Až teprv ten druhej hodil do auta bombu.""No a díky tomu jste zabili Hitlerovu pravou ruku.""Nesmí se to přehánět. Heydrich se ani nebránil. Když vyskočil z auta a chtěl střílet, ukázalo se, že v jeho pistoli není zásobník.""No ale podařilo se vám ho zabít.""Ale kdepak! Umřel ve špitále až za tejden. Když se vrhnul do auta pro ten zásobník, už jen dopadl na sedadlo, protože měl od tý bomby polámaný žebra a ty se mu zapíchly do sleziny. Takže vlastně potom umřel na otravu krve.“Přiznávám, dámy a pánové, že v Čechách není snadné provést hrdinský čin.”

“Teoreticky se to může stát, že ho nerozená mezi ostatními tvářemi a prostě ho mine. Snad. To je smutná představa, ale ještě smutnější se mi zdá možnost, že ho pozná a nedokáže s ním navázat vztah. Ale nejhorší asi je, když s ním ten vztah naváže - a pak ho z nejrůznějších důvodů ztratí, to je moc zlé. Těch důvodů je asi celá paleta.”

“Víte," poznamenal Bushell, když zastavili na semaforu před křižovatkou, "že na vzducholodi se jeden cestující při večeři chlubil, že má doma svůj vlastní televizor?"Jeho přítel se k němu nevěřícně otočil. "To si děláte legraci, ne?" (...) "K čemu by si někdo takovou věc pořizoval domů?" (...) "Rádio je něco docela jiného, při tom se dá povídat, číst... Ale televizor... Ten přece něco ukazuje a člověk se na to prostě musí dívat! Co když máte hosty? O něčem tak... tak vulgárním jsem snad ještě neslyšel!”

“Nelíbí se mi to,” sdílela jsem svoje obavy s Gabem, když jsme o hodinu později kráčeli prázdným parkem. Nikdo s rozumem tu nezůstával po setmění, akorát jste si tím koledovali o problémy. Zloději a drogoví dealeři nám vrásky nedělali. „Něco tu smrdí.”Matt, který šel s Jamiem několik kroků před námi, si odfrkl. „Strávili jsme půl dne v kanálech. Nejspíš to budeme my.”