“No tak, buď rozumný, snažím se ti pomoct.""A nemohl bys chvíli pomáhat někomu jinému?""Dělám jen to, o co jsi mě před lety požádal.""To jsem si měl raději uříznout jazyk.""Ty sis měl především uříznout úplně jinou část těla.”

“Víš jak chutná sníh?" "Ne.""Tak zkus chytit vločku na jazyk." Předváděl jsem ti jak. V tu chvíli jsi stála u mě. "Dáš mi ochutnat?”

“Proč já?" zaúpěl. "To sis nemohl vybrat někoho jiného?""Nebránil ses.""Jak jsem se mohl bránit?" křičel mladý velekněz. "Když jsi s tím začal, ještě jsem trčel v lůně. Co jsem mohl dělat? Šlapat plodovou vodu a křičet Nepouštějte ho ke mně!?”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás - co se stane se zbytkem?”

“Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.”