“Dyk měl ve zvyku pronášet sentence z vlastního kadlubu, které krášlil podvodnými, zpravidla biblickými zdroji. Už dávno pochopil, že v Česku se za nejzazší projev inteligence považuje opakování toho, co už někdo někdy řekl. Kdysi, v dobách, kdy sbíral po parcích brouky, se ke svým sentencím hlásil („…jak já vždycky říkám“) a nikdy se mu nedostalo jiné reakce než rozpačitého úsměvu. Jednou ho napadlo dodat: „Kniha Rút, 4,6“ – a hle, pohledy vůkol zazářily, ženské uznale, mužské závistivě. Od té doby tak činil pokaždé. „Noc je předzvěstí jitra. Leviticus 2, 10,“ pravil zvedaje se ze židle a opouštěje podnikový večírek. „Kopej v písku a nalezneš sebe sama. Kazatel 17, 5,“ nabádal kolegyni v práci, na niž si dělal zálusk. „Otec mocným hlasem volá, běda, syn jej neslyší. Gilgameš, zpěv třetí,“ utěšoval souseda, který si stěžoval na chování pubescentního potomka.”