“Copak chystáš se na ples k ježibabám, Femoriane?" neodpustil si Atalan. "V tom případě máš padnoucí kostým. Všechny přítomné budou zaručeně větší krasavice než ty."..."Atalane," podíval se na něj Femorian přes vstvu špíny, "víš jaký je rozdíl mezi tebou a mnou v otázce ježibab?" Jukatin ochránce se nechápavě zamračil. "Já se můžu umýt.”

Tereza Matoušková

Tereza Matoušková - “Copak chystáš se na ples k...” 1

Similar quotes

“Asi musím čůrat!" oznámil. Stál za mnou, zase překřížené nohy, tvářil se zkormouceně."Tak utíkej, na co čekáš?" nechápala jsem. "Já nevím," přiznal. "Tak já jdu." A než jsem si svlékla bundu a zula se, už volal, že to stihl. Náladu jsme si dokázali zvedat vzájemně.”

Kateřina Petrusová
Read more

“V jedné jediné maličkosti se s Augustou neshodujeme, a to v názoru, jak zacházet se zlobivými dětmi: já si myslím, že bolest dítěte je méně důležitá než naše a že je lepší způsobit bolest dítěti, jestliže to dospělého ušetří velké mrzutosti, kdežto ona se domnívá, že jsme dítě zplodili, a tak je musíme taky snášet.”

Italo Svevo
Read more

“Ko se premaknete v plast svoje resničnosti, , se premaknete na področje, ki vključuje v vaše življenje tudi druge. Čeprav je to tudi osebno, se začenjate odmikati iz svoje zasebnosti.”

Gary Zukav
Read more

“Veš katero napako delamo spet in spet. Mislimo, da je življenje nespremenljivo in da moramo, ko smo se enkrat utirili, slediti tiru prav do konca. Usoda pa je veliko bolj domiselna od nas. Ko že misliš, da si se znašel v slepi ulici, ko si na robu brezupa, pride močan sunek vetra in v hipu vse preobrne, vse se spremeni in naenkrat se znajdeš v čisto novem življenju.”

Susanna Tamaro
Read more

“Nejsou-li řeči doktora Vlacha zrovna osobní, dají se docela dobře poslouchat. Vypravuje velmi živě, dovede napodobovat způsob řeči lidí, o nichž vykládá, a přitom se obyčejně tak upřímně rozhorluje, že je to zábavné. Stmívalo se čím dále tím více a v přestávkách mezi řečí občas zazářil ohníček doktorovy cigarety.Bývaly doby, řečnil, kdy člověk, který šil boty, říkal si švec. A nejen že si to říkal, měl to také napsáno na vývěsním štítu, kde vedle obrázku vysoké dámské šněrovací boty bylo napsáno třeba: Alois Krátký, švec. A ten pan Krátký, mistr ševcovský, sedával večer u piva a vedl takovéhle řeči: "Milej zlatej, když já vám ušiju nový boty, můžete v nich jít pěšky na pouť na Svatou horu a zase zpátky za jedinej den, a až se vrátíte, tak nebudete línej a přijdete mi poděkovat, i kdyby to bylo v deset hodin večer. Takový já šiju boty."Jak víte, povídal dále doktor Vlach, ševci vymřeli. Nestalo se to tím, že by na ně přišla nějaká nemoc nebo že je zničila Baťova továrna. Přišla horší pohroma. V příští generaci se z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů začal švec stydět za to, že je ševcem, truhlář, že je truhlářem, zámečník, že je zámečníkem.Syn mistra Krátkého pracuje na tátově verpánku v témže kumbálku, ale na firmě má napsáno: výroba obuvi. Já vím, rozčiloval se doktor, že kdyby jeho táta vstal z mrtvých, že by vlastnoručně tu firmu sundal a řekl by synovi: "Tak ty se stydíš za tátovo řemeslo? Copak ty jsi nějaká výroba obuvi? Ty jsi švec! Vždyť je to učiněná hrůza. Člověk kouká po firmách a vůbec to nepoznává. A co ten Volek naproti? Ten se také nějak zmohl. Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?" Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že je to jen taková reklama, víš? "Reklama?" vybuchl by starý pán, "u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha. Reklama je u mne poctivě udělaná bota nebo jarmara."Doktor Vlach povídal, že toho starého pána by to rozčilovalo, ale my že už jsme na to zvyklí. Přečteme firmu a hned si ji v duchu přeložíme do prosté mluvy obecné. Pánský módní salón, to je přece krejčí, návrhy, dekorace, interiéry, to je malíř pokojů, výroba železných konstrukcí, to je malý zámečník s jedním učněm, protože kdyby to byli dva takoví, tak už to budou spojené strojírny nebo tak nějak. Továrna dehtových výrobků, nad tím už byste zaváhali. Jen se nedejte zmásti, to je náš starý známý mistr pokrývač, a dehtové výrobky, které potřebuje, si z některé továrny pěkně kupuje. Já ho náhodou znám.Skutečnost, že dnešní řemeslníci se většinou za své řemeslo stydí, je zastíněna tím, jak se stydí dnešní výrobky za své původce. Předměty jsou tu jen proto, aby za ně byla zaplacena příslušná cena, ale zatvrzele odmítají sloužit svému účelu. A neříkejte mi, povídal doktor Vlach, že vidím příliš černě. Že ještě dnes jsou řemeslníci, kteří dělají dobré a poctivé věci, že lze ještě dostat například nábytek provedený tak, že se srdce směje, nábytek, jehož skříně se kupodivu otvírají, aniž je nutno jimi lomcovat, v jehož knihovně se skla posunují lehce, nábytek, který si tyto své vlastnosti udrží dlouhou řadu let.Mám z toho radost, ale většině lidí je to málo platné. Myslím tu převážnou většinu, pro kterou 50 000 korun reprezentuje asi tak celoživotní úspory a ne nábytek do jednoho pokoje. Tito lidé se většinou smířili se svým životním standardem, ale je pochopitelné, že trvají na tom, aby se i jejich skříně otvíraly, skla v knihovně posunovala a aby nedocházelo k paradoxu, který by je nutil, aby proto, že nejsou bohati, musili kupovat každé tři roky nový nábytek.”

Zdeněk Jirotka
Read more