“Nikdy jí to dosud neřekl, ale věděl, že přijde jednou chvíle, kdy jí to řekne a kdy jí poví i jiné, horší věci, které ho mrzely. – (Část třetí, Kapitola první, 2, třetí odstavec.)”

“A její šat už nešustí,už dotančila. A ret pálíslzami, které líbávalidříve jí muži nad ústy.”

“Dyk měl ve zvyku pronášet sentence z vlastního kadlubu, které krášlil podvodnými, zpravidla biblickými zdroji. Už dávno pochopil, že v Česku se za nejzazší projev inteligence považuje opakování toho, co už někdo někdy řekl. Kdysi, v dobách, kdy sbíral po parcích brouky, se ke svým sentencím hlásil („…jak já vždycky říkám“) a nikdy se mu nedostalo jiné reakce než rozpačitého úsměvu. Jednou ho napadlo dodat: „Kniha Rút, 4,6“ – a hle, pohledy vůkol zazářily, ženské uznale, mužské závistivě. Od té doby tak činil pokaždé. „Noc je předzvěstí jitra. Leviticus 2, 10,“ pravil zvedaje se ze židle a opouštěje podnikový večírek. „Kopej v písku a nalezneš sebe sama. Kazatel 17, 5,“ nabádal kolegyni v práci, na niž si dělal zálusk. „Otec mocným hlasem volá, běda, syn jej neslyší. Gilgameš, zpěv třetí,“ utěšoval souseda, který si stěžoval na chování pubescentního potomka.”

“Jsou chvíle, kdy na vás přijde jakási jasnozřivost a vy najednou prohlédnete skrz zdi do jiného rozměru, na který jste zapomněli nebo se rozhodli ho nevnímat, abyste mohli dál žít s nejrůznějšími iluzemi, díky nimž je život, zejména život s druhými, vůbec možný.”

“Kdy došlo k tomu, že budoucnost přestala být příslibem a stala se hrozbou?”

“Můj Bože, co ědí ti lidé v ložích,ta spala s tímhle, ten jí dal za to kožich,a jeden herec, kus to darebáka,povinné školou na halšerky láká”

“Muž je tím žádajícím, žena tím žádoucím, to je ta celá, ale rozhodující výhoda ženy; příroda jí muže díky jeho vášni vydala na pospas, a žena, která si z něj neumí udělat svého poddaného, svého otroka, ba svou hračku a nakonen jej nedokáže se smíchem zradit, není chytrá.”