“Po chvíli se opět vynořil, třímaje v rukou lebku. Na rozdíl od anatomických preparátů, jak je znal Divák ze školy, z obchodů s potřebami pro mediky apod., neměla lebka dolní čelist a nebyla bílá, ale žlutavě zahnědlá. Hrobník ji nastavil proti Divákovi. Po tváři mú přeletěl ironický ušlápnutý úsměv: „Alas poor Yorick, I knew him well, Horatio,“ řekl hrobník. Okolnost, že hrobař zacitoval Shakespeara v originále, Diváka příliš nepřekvapila, jako asi nepřekvapuje ani současného českého čtenáře. Jen pro možné čtenáře budoucí a pro cizince poznamenejme, že inteligent, konající nádenickou práci, je ve vlastech českých zjev značně známý a banální. Kromě sporadičtějších individuálních případů, které nastávají pořád, proběhlo masovější třídní zničení zejména ve dvou vlnách: Po roce čtyřicet osm, kdy se hyeny ujaly vlády a nemohly se nasytit moci, a pak znovu po nezdařené plastické chirurgii roku šedesát osm, či správně šedesátého osmého, kdy se někteří naivkové pokusili přeopravovat tvář Šelmy na lidskou.”

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”

“Farskou půdu tvořil pravidelný jehlan s čtvercovou podstavou nesený vazbou bytelných trámů. Hluboké podélné praskliny v trámech Hanse v dětství děsily možností, že se krov zhroutí. Pozdější zjištění, že vlastně každý trám je prasklý, se stalo základem jeho životního postoje, který si po vystřízlivění z touhy po dokonalosti formuloval asi tak, že když už musím být prasklý, měl bych být aspoň prasklý dobře.”

“Existují takové věci jako jedlé... ne, delikátní pirohy v polévce, hrášky dokonale uvařené, rajská omáčka pikantní ve své chuťové plnosti a masová náplň z oněchčástí zvířat, které by se daly většinou i pojmenovat. Jsou platonické burgery vyrobené z hovězího a ne z volské tlamy a kopyt. Jsou jisté obchody, kde mají smažené filé s pomfrity, kdy filé je ryba a ne jen bílá břečka v rakvičce ze smažené strouhanky a pomfrity jsou k jídlu a nedají se použít k holení. Jsou párky v rohlíku, kdy mají párky s masem společnou nejen barvu a jejich šťastní konzumenti si na ně nedávají hořčici, aby nepokazili tu chuť. Důležité však je, že se lidé dají naučit na to, aby dávali přednost občerstvení toho prvního typu a vyhledávali je. Je to, jako kdyby Machiavelli napsal kuchařku. Ale ať už se mají věci jakkoliv, neexistuje omluva pro nikoho, kdo dá na pizzu ananas.”

“Zas a znovu jsem při filmu myslela na to, že už vím, jak se to někdy v duši semele, jak stačí impulz, bezčasí, kdy je v srdci kousek místa navíc z miliónu různých důvodů, poskládaných v nespokojenost. Anebo prázdnotu.”

“Teoreticky se to může stát, že ho nerozená mezi ostatními tvářemi a prostě ho mine. Snad. To je smutná představa, ale ještě smutnější se mi zdá možnost, že ho pozná a nedokáže s ním navázat vztah. Ale nejhorší asi je, když s ním ten vztah naváže - a pak ho z nejrůznějších důvodů ztratí, to je moc zlé. Těch důvodů je asi celá paleta.”

“Dyk měl ve zvyku pronášet sentence z vlastního kadlubu, které krášlil podvodnými, zpravidla biblickými zdroji. Už dávno pochopil, že v Česku se za nejzazší projev inteligence považuje opakování toho, co už někdo někdy řekl. Kdysi, v dobách, kdy sbíral po parcích brouky, se ke svým sentencím hlásil („…jak já vždycky říkám“) a nikdy se mu nedostalo jiné reakce než rozpačitého úsměvu. Jednou ho napadlo dodat: „Kniha Rút, 4,6“ – a hle, pohledy vůkol zazářily, ženské uznale, mužské závistivě. Od té doby tak činil pokaždé. „Noc je předzvěstí jitra. Leviticus 2, 10,“ pravil zvedaje se ze židle a opouštěje podnikový večírek. „Kopej v písku a nalezneš sebe sama. Kazatel 17, 5,“ nabádal kolegyni v práci, na niž si dělal zálusk. „Otec mocným hlasem volá, běda, syn jej neslyší. Gilgameš, zpěv třetí,“ utěšoval souseda, který si stěžoval na chování pubescentního potomka.”