“Ptají se známého spisovatele, co právě píše. Odpoví, že cestopis o Jižní Africe. „Jak to? Vždyť jste tam nikdy nebyl!“ „A byl snad Dante v pekle?”

“Jestliže ne, pak jak? Jak jsem mohl nalézti spor, když jsem byl obestřen přeludem, v němž žádný spor nebyl!”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍsám sebe hrát, - že jsem... Chci spátpředstírám spánek, tvář mne bolívším, čím jsem byl, jsem nebyl rádJak se mi zdá, nic se mi nezdáuž nemám o čem dát si zdátna nebi bledne moje hvězdavším, čím jsem nebyl, byl jsem rád”

“Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, že se nemáte ke komu modlit.”

“Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem tak, jako pan profesor francouzské literatury a estetiky..., a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika a co je etika a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mě utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen hluboké studny...”