“Je slyšet jak přichází denPomalu jako by se vracel z flámuBloudíulicemi hospod a chrámůTeď zíváZastavil se na rohuSpiJá nemohu”

“Zas a znovu jsem při filmu myslela na to, že už vím, jak se to někdy v duši semele, jak stačí impulz, bezčasí, kdy je v srdci kousek místa navíc z miliónu různých důvodů, poskládaných v nespokojenost. Anebo prázdnotu.”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“Jak se člověk rozloučí s někým, kdo mu ovlivnil život jako nikdo jiný?”

“Existují takové věci jako jedlé... ne, delikátní pirohy v polévce, hrášky dokonale uvařené, rajská omáčka pikantní ve své chuťové plnosti a masová náplň z oněchčástí zvířat, které by se daly většinou i pojmenovat. Jsou platonické burgery vyrobené z hovězího a ne z volské tlamy a kopyt. Jsou jisté obchody, kde mají smažené filé s pomfrity, kdy filé je ryba a ne jen bílá břečka v rakvičce ze smažené strouhanky a pomfrity jsou k jídlu a nedají se použít k holení. Jsou párky v rohlíku, kdy mají párky s masem společnou nejen barvu a jejich šťastní konzumenti si na ně nedávají hořčici, aby nepokazili tu chuť. Důležité však je, že se lidé dají naučit na to, aby dávali přednost občerstvení toho prvního typu a vyhledávali je. Je to, jako kdyby Machiavelli napsal kuchařku. Ale ať už se mají věci jakkoliv, neexistuje omluva pro nikoho, kdo dá na pizzu ananas.”

“ANATOL: Ach, jak jsme se pak vraceli domů, v kočáře... jako dřív. Položila mi hlavu na prsa. Teď se už nikdy nerozloučíme - řekla...MAX: Probuď se, příteli, a koukej, abys dospěl ku konci.ANATOL: "Už se nikdy nerozloučíme"... A dnes ve dvě se žením!MAX: S jinou.ANATOL: Nu co; člověk se vždyždycky žení s jinou.”