“Je slyšet jak přichází denPomalu jako by se vracel z flámuBloudíulicemi hospod a chrámůTeď zíváZastavil se na rohuSpiJá nemohu”

“Končím bez potleskuráno mne uvidítejak krmím racky nad řekou svým povídáníma plivaje na oblohu dělám obláčkyneboť božský měsícmá kocovinua je potřeba aby to někdo udělalnež pojedou lidé do práce”

“Vímže mě nemáš rádaale já tě mámv krvi rozpuštěnous bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágrytak starýmiže je už vůbec nikdo nepamatuje”

“Zas a znovu jsem při filmu myslela na to, že už vím, jak se to někdy v duši semele, jak stačí impulz, bezčasí, kdy je v srdci kousek místa navíc z miliónu různých důvodů, poskládaných v nespokojenost. Anebo prázdnotu.”

“Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa.Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.”

“Jak se člověk rozloučí s někým, kdo mu ovlivnil život jako nikdo jiný?”

“Existují takové věci jako jedlé... ne, delikátní pirohy v polévce, hrášky dokonale uvařené, rajská omáčka pikantní ve své chuťové plnosti a masová náplň z oněchčástí zvířat, které by se daly většinou i pojmenovat. Jsou platonické burgery vyrobené z hovězího a ne z volské tlamy a kopyt. Jsou jisté obchody, kde mají smažené filé s pomfrity, kdy filé je ryba a ne jen bílá břečka v rakvičce ze smažené strouhanky a pomfrity jsou k jídlu a nedají se použít k holení. Jsou párky v rohlíku, kdy mají párky s masem společnou nejen barvu a jejich šťastní konzumenti si na ně nedávají hořčici, aby nepokazili tu chuť. Důležité však je, že se lidé dají naučit na to, aby dávali přednost občerstvení toho prvního typu a vyhledávali je. Je to, jako kdyby Machiavelli napsal kuchařku. Ale ať už se mají věci jakkoliv, neexistuje omluva pro nikoho, kdo dá na pizzu ananas.”